Žel nad Puškinem

Nač se na Černomořan pohoří teď, slunce milostné,
k roznětu zas spouštíš vnad zpanilého jara?
Nač hrabivý tichneš, severu, proč medle začínáš,
vesno, na větříkách tam voňavých se vozit?
Půvaby, kavkaské doliny, své teď světu tajte!
Do květu rozvíjet k vůli se máte komu?
Tenť zahynul, po vašich lepotách co se chutně popásal,
pak zpanilé co vaše zkresliti vesny uměl.
Onť již v podzemní tlí chyšce - vám se odíti
místo šatů veselí smutku do roucha bude.
Z oblohy zamračené co vytáhlas' jedno si líce
nad ledovou Volhou, skrý v mraky, vesno, zase.
Zůstaň tam za mořem kouzelný hlas jara pěvců
a v hlubinách skrývej své zpěvy, Volhy děvo!
Tam-li vidíš pahorek s kamenem se vynášeti bílým?
Víš-li, že zakrývá v svém mileného loně?
Srdce mi klid ponechá, kdy pomyslím, léta že dlouhá
pohrobený ještě kvésti ve vlasti mohl.
Jest pro vlast jediný veliké den váhy vřelého
vlastence: ztracené těžce ji léto raní.
Bouřněji srdce bije, kdy pomyslím, hrob že na Volze
násilnou vykopán jest synu vlasti rukou.
Mongol dosti divý sveřepil tam a dítky domácí
s hordou loupeživou vraždami dosti mučil.
Hradby skal vysoké brání teď nápadu hordám,
než tu branou cizinec hostinnou se dere.
V pochlebivém krade se v rouše, skoumá - po hodince,
Zasvěcenec vlasti své se nadarmo hledá.
Hnedle jiný a jiný se tratí: tať pohroma rozkvět
rozlehlých Slovanů otčiny zachvacuje.
Kdož na divadlo nyní ve prostém rouše domácím
vyzve tě, Volhy děvo? Snad ti chaloupka bytem
teď bude ustavným, neboť aj Puškýnovi temně
ohromný zahučel do hrobu Moskvy Ivan.
Ač tě jiný vyzval na divadlo, do roucha cizého
prv se odít musilas', tvé mu po vůli není!
Tvé vnady pak v prostém, vábném ale otčiny rouše
jsou co měsíc jasný, v tom zahalen co zemí.
Kdož teď na květný vyvede chlum k zábavě Moskvy,
Petrova a sto jiných měst vyvolence čilé?
Kdož světu vytlumočí přepodivné zázraky Petra,
na hlas „staň se" jehož povstala Ruska obec?
Slávie po hněvu teď smutné oči na hrob upírá,
v němžto svých dítek všech kochanečka vidí. -
Málo se Váhu rodák na popěvkách, sem dorazivších,
sic v Puškýnu bavil, nadchnuly než mu ducha.
Těchto dojem písní, široké pak Slávie dumky
nad pěvcem truchlit Váhu rodáka nutí.
Ač zahynul Puškýn, velikou přece Slávii veždy
obletovat bude duch, co v jeho loutně žije.
On si na nejvyšší Slovanů hor týmě zasedne:
rozlehlé doliny chval zdrojem věčně budou.
 
(Květy IV. Príl. č. 11, 1837, s. 41.)