Nestoru slovenskému Jiřímu Palkovičovi

Zavívaly větry,
padly deště valné,
vystoupily vody,
vystoupily kalné.
Uhání se časy,
jako větry plují,
a na větrech mraky.
co kraj potopují.
 
Na dolině z dubů
háj urostlý stojí,
duby s roky rostou,
počet jích se dvojí.
Než napadly větry
na ty háje plody,
větry mnohé strhly
a schvátily vody.
 
Dorážejí větry
a háj osamivá,
upadají duby,
voda je porývá.
Opustneš-li celý,
roztomilý háji,
a necháš-li poustku
ve tvém rodním kraji?
 
Opadaly duby,
dolů vodou plynou:
tak tvé, kraji, všecky
s časem krásy zhynou.
Jen jeden dub ještě
jest utěchou tvojí;
větry na něj dují,
než jak skála stojí.
 
Ryjí vody valné
a vichrů přibývá,
dub se na porvané
smutně dolů dívá.
Sletíš-li s tvé výše
do proudu, i ty-li?
Již tě, dube statný,
všecky opustily.
 
Navály se větry,
naryly vod toky,
mnohé ušly doby,
dlouhé ušly roky.
Ale dub jen stojí,
jako stojí skály;
darmo ryly vody,
darmo větry vály.
 
Uhání se časy
a dub se rozkladá,
v zourodněnou zemi
símě jeho padá.
Vyrostají dubce,
šumí zase strání
a dub je okrývá
a od vichrů brání.
 
A tak se jím těší,
tak se jím usmívá
a jej dubců vánek
lehounký ovívá;
blahořečí Tobě,
že si byl nezvratný,
pokolení Tater,
Palkoviči statný!
 
(Tatranka II, 1842, 4, s. 7-9.)
 
Báseň bola pravdepodobne venovaná prof. Palkovičovi pri príležitosti jeho narodenín.