Ku Křiváni

Křiváni, na tvém stál sem již temeni,
s kterého vážně na Tatry pozíráš,
ó, stál sem tamo ve citů víření,
blíže blankytu, který ty podpíráš:
již se mi toužby vyplnily dávné,
vzdav poctu modle našich Tater slavné.
 
Nad zemí sem pněl a předc' sem stál na ní,
v povětři ploval a zem mne držela,
mysl letěla k nebi v vichrů vání
a hned se opět na zemi utkvěla:
Křiváni, ty svých k nebi pozdvihuješ
a potom mocněj' je k zemi přikuješ!
 
S homole tvé se vidí mnohé vlasti,
rozlehlé byty pokrevní rodiny.
Zakusiv jinoch výšin tvojich slasti,
opustí oko na rodní končiny:
a tu zří v sever Polsko nešťastlivé
a na jih vrchy Slovenska truchlivé.
 
Křiváni, v mračnách nad mraky vývodíš
a tím s' obrazem slovanského světa;
neb s jasným štítem nade mraky vzchodíš,
kdy hruď tvá nimi kolem jest poseta:
tak i my v bouři se světem neseme
a co ty Tatrám, my světu budeme.
 
(Nitra I, 1842, str. 138-139.)