Dumky večerní
 
XIV.

Žloutne lupení, oplchají lesy,
chladné již větry po horách se bouří,
žatevní s pole vykradly se plesy,
mhlami častými vrcholy se kouří:
Toť heslo smutné, toť heslo k odchodu,
otčino milá, již se rozloučíme!
Ještě ale před hodinou rozvodu,
kolébko drahá, spolu promluvíme.
 
Tesknil sem, dumal, srdce bolem soužil,
zhluboka vzdychal s duší rozstonanou!
Než kdo mne slyšel, an sem tu zatoužil?
Kdo viděl uvnitř mysl rozervanou?
Kolem lesiny - jen lesiny stály,
jejich samoty nedaly utěchy;
rozvějtež, větry, co tenkrát ste vály,
rozvějtež vy tedy aspoň mé vzdechy!
 
A kam s těmi vzdechy? - Větry se vzchytí,
na vrchy vrazí, o ně se rozbijí.
Tak i mé tužby? - Ne! Ty po rozbití
jako déšť padnou a doly pokryjí;
tisíc odlomků padne bez ozvěny,
hlušiny, pusté pole nezazvoní;
leč některé z nich, silněj' odraženy,
v dolech zvučných přec' ohlasy uhoní.-
 
Uvidíme se ještě, země milá?
Naše hovory to nevyrokují;
však ta okolí nám, hle, přisvědčila,
i samy ty vrchy tam pokyvují.
Uvidíme se.! - Nu sbohem, rodiště!
Ty žití mého hořčice i mede!
Kdy mi poskytneš opět útočiště?
Kde jest hodina, co nás v jedno svede?
 
(Květy VII, č. 34, 20. august 1840, s. 265-6)