Dumky večerní
 
XII.

Slýchal sem báje a slýchal pověsti,
chroptivé hlasy to stařiny mroucí,
hlasy, co časem srdce rozbolestí,
jako volání ze lodi tonoucí;
jedna z nich mi vždy před očima tane
a obraz její z mysli nevypadá!
Opovím ti ji; poslechni, krajane,
zpěvák po Tatrách takto ji vykládá:
 
"Byla ves tichá, o horu opřená,
javory, lípy okrývaly domy,
v domích bydlila prostota zděděná,
ves nevídala bouřlivé pohromy;
polem se klasy mnohoslibné vlály,
jimi se nesli prostomilé zpěvy;
lesiny kolem zasvěcené stály,
po nich si lítal klidně sokol plavý.
 
Dlouhé tak, dlouhé ušly časy, roky,
vnuk šťastný květil šťastných dědů hroby,
a jako plynou čisté, tiché toky,
tak se vinulo pásmo blahé doby;
najednou však se nebe zakalilo,
ze záhoří vyšel vrah loupeživý;
pod nohou jeho vše se v poušť měnilo
a všecko chřadlo, kde jed soptil divý.
 
Zhynuly doby šťastné ve vsi tiché,
zhoubce v sousední se rozložil pláni;
kdy mu na mysli zatanulo liché,
pustošil a zbíjel v sousední stráni;
zboží vesňáků co rok se menšilo,
nehody do vsi vpadly s nelitostí;
neštěstí mnohých z domu vypudilo
i poddali se vrahu do milosti.
 
Zhoubce je přidal k zběři loupeživé;
chtě jich podráždit, lupem je hostíval,
opájel, cvičil pořád v zbrani divé,
pak vybujnělé na loupež vodíval.
I vpadli do vsi - rodiště dávného -
ani k ní, ani k bratřím se neznali,
oslyšeli stesk volání známého,
neb z rodu zhoubců být se pokládali.
 
A nač padli, naplivali své jedy,
konečně hroby otců rozvalili,
zničit chtíce původu svého sledy,
nastojte! - kosti jejich popálili!" --
Takto zní pověst; já ti chtěl, rodáku,
jak sem ji slyšel, věrně povědíti...
Ale vy, hromy černých Tater mraků!
Nemáte-li sil Efialtů bíti?
 
(Květy VII, č. 33, 13. august 1840, s. 257)