Dumky večerní
 
XI.

Kdykoli mě v mém rodišti otočí
samota, v nížto pak se mysl topí,
a truchlotvárné, padlé mi do očí
obrazy vlasti v duši mé se kopí:
Veždy se srdce v tajný bol rozplývá,
anť nenadějné obrazy před duší,
jenžto, ztracená v myšlénkách, patřívá,
že ne jí samé ony poklid ruší.
 
Bol se rozmáhá, tíž duši poraní,
ona se zbouří, z myšlének procitne
a jako sokol, ze hnízda vyštvaný,
šipkou se vzchopí, do dálky zalítne;
a kamo letí? - Přes vrchy a doly.
K přátelům, k bratrům soucitným vesluje;
tam s sebou nese své strasti, své boly -
tamť jim uleví, tam se vyžaluje.
 
Přátelé drazí, na mysli perutěch,
když duch ztrmácen, k Vám se zanášívám,
o našich slibech, o našich parutěch,
rodu již daných, tu vroucně myslívám;
vy mi pod Bradlem, Inovcem, Kriváněm
v oustrety jdete, i vy na Dunaji
a tam pod Sitnem, Chočem a Muráněm,
i jiní v šírém našich Tater kraji.
 
Roztraceni jsme - já teď u Rokoše,
a brzy okem loučivým naň hodím;
přec', ač porůznu, přáno mi rozkoše
a kde jiní jsou, tam se v duchu vodím.
I pomniž každý co den, okamžení,
že kolem tebe my všickni stojíme,
že do tvé duše, na všecka činěni
tklivě a okem pozorným hledíme.
 
Roztraceni jsme jako ty homole
na naší Tatře, v šíř a dál vystřené;
a přec' na jedné všecky ty vrchole
pojí se řetězem, ní jsou spojené:
Tak řetěz naše vůle ušlechtilá,
jejíž moc ni čas, ni místo nezláme;
a bude-li nám vždy ta vůle čilá,
přes hory, doly ruce si podáme.
 
(Květy VII, č. 30, 23. júl 1840, s. 235-6)