Dumky večerní
 
IX.

Kolikrát po vás bloudívám očima,
vy vrchy staré, naše věčné hrady:
Tolikrát obraz mě zhaslých dnů jímá,
obrazu velkost a vábivé vnady;
neb vy samy jich památky chováte,
všecko ostatní pohřbily věky;
vy samy o nich povídati znáte,
vás nezmořily divých časů vztěky.
 
Hluchému zdáte se býti němými,
než ten neslyší ani nebe hromy;
vy rozprávíte jen s srdci čilými,
jak pohřební jen s pokrevními zvony.
Kolikrát ste se od mladosti časné,
vy vrchy dumné, se mnou namluvily!
Vy ste mne lúbit naše kraje krásné
a rody jejich věrné naučily.
 
Po vašich stráních, skalách a údolích
slýchal jun otců duchy utajené;
jim svěřil tíseň srdce, tknuta v bolích,
kdy neměl komu hrudi rozčilené.
Hluchý, kdy spatřil juna, myslil sobě,
že o samotě čas na prázdno tráví,
onť se domýšlel, že zří malé robě,
jenž se s loutkami na trávníku baví.
 
Daleko věk náš mocný, oslavený!
Ani zář jeho již k nám nepěbíjí;
duch jeho v rumích hradův utoulený
vypáchá co den, jak rumy pomíjí
a se po horách tratí a pokrývá -
Někdy se vznese a u vichru šumí;
komu se oči nelepí, nezívá,
toho polehtá - ten mu porozumí.
 
Rokoši dumný a vy jeho děti!
Na vás přepadlé dědictví chovejte,
s potomkem otců zašlých čisté pleti
o časech dávných jen se posmlouvejte!
Než vy mlčíte - místo odpovědi
oblaky a mhou zastíráte hlavy?...
Tak činí, komu líto, na co hledí,
kdo je pamětliv pouhaslé slávy.
 
(Květy VI, č. 50, 12. december 1839, s. 393)