Dumky večerní
 
IV.

Kdykoli v Tatrách slovenská rodička
započne zpěv o starém Bělehradě:
Oči opustí a porosí líčka,
cítíc bolesti matek přešlých věků,
nad jichž padlými syny v pluků řadě
rostly tam hroby - hroby našich reků!
K těm zpěvankám se i jiné již pojí,
o jiných polích i o jiném boji.
 
Kdož na to zazlíš, že matka milostná
se nad milými světu porošuje? -
Než nesluší nám mužům tvář lítostná,
kdy se mohyla rodáků hrdinských -
sloup naší slávy - očím objevuje:
Nelkám nad pádem reků podtatranských,
leč že se kraji nezhojila rána,
že krev jich není krví pelikána.
 
"Nad čím dumáte?" zašepce hlas vzadu;
obzřev se, spatřím šedivce štíhlého:
Roucho měl dlouhé, vetché a tvář bledou,
jenž mne z dumání mého vystrašila;
i měřím blesky hosta zvědavého.
"Večerní doba sem mě zprovodila.
Dobrý večer vám! Zde zkončím svou cestu,
zde bude nocleh při pověvách břestu."
 
"Buďte mi vítán, zemdlený stařečku!
Dlouhá-li cesta, co vás semo nese?
Mílo tu ovšem na měkkém kopečku
při toku šumném a šeptotu v lese;
leč noc jest chladná a krev vaše - starce:
Poďte do vísky již blízké k noclehu,
tam se postará o vás všeho dárce,
tam mi povíte o dnů vašich běhu."
 
"Nemohu dále - cesta má zdaleka
a parno denní pomohlo mi k mdlobě;
kdo břemenům zvyk', chladna se neleká:
Budu zde spáti jak v kolébce robě.
Cesta má s každým úsvitem se vrací,
s hasnutím záře zas se dokonává:
Nejpříkřejší se zaměstnávám prací -
a toť mi ještě výčitky dělává.
 
Patřite! - a v tom plášť dlouhý odhalil -
kabát můj vetchý jeví vám vojína,
jenžto se s pluky tam ku Lipsku valil,
kdy měla bíti osudní hodina:
Zřel sem ten požár, slyšel koulí řvání,
po každém hejno smrtelních chropotů;
mně bylo jak při slavných varhan hráni,
požáru stodol a dřev starých kotu.
 
My sme z Považí v Alexandra pluku
kolili bujné řady nepřítele;
druhové moji pršeli v tom hluku
jak zrno z klasů, kdy obilí zrelé;
slyšel sem drahých smrtelná stonání,
jenž se při pádu z hrdel vyrazila;
i levice má padla z děla rány,
já ještě žiji - ona dávno shnila.
 
Před tridceti lety odňat sem domovu,
pět a dvadcet let praporci sem sloužil!
Můj otec vstoupil mezitím do rovu
i máti milá s jinými z rodiny;
sám sem pozůstal. Čas vojny se zdloužil,
jmění mé ruce zchvátaly ciziny -
nemám ničeho! Nechán jsem holotě -
proto se toulám světem po žebrotě."
 
Slovenská matko! Na mnohém se poli
rozsely kosti tvých hrdinných synů;
zazpívej, nad čím tvé tě srdce bolí,
nechať památky ku potomstvu plynú.
 
(Květy VI, č. 14, 4. máj 1839, s. 105-6)