Dumky večerní
 
I.

Samoten v háji, kde hlasu nehlesne,
zamyšlen sedě, v myšlénkách se tratím;
na nebi modrém slunce k horám klesne
a již jen z dálky lístků skulinami
hledí do háje, kde čas sobě krátím;
vánky šumivé mdlejí dolinami,
sedají do hor, kde jich lůžko bývá;
a vše již tmavým rouchem se odívá.
 
Otčiny háje! Vy šeptavé stráně!
Váš šepot volá na mé dětské věky
a tyť se kradou z minulosti báně,
stávají kol mne s usmívavým zhledem;
a opět letíc v dálky proudem řeky,
kropí se letmo na mém líci bledém:
Stopy po hájích jimi zůstavené
jsou hradů starých malby porušené.
 
Milostné háje! V větví vašich stínu,
nechav her dětských, libě sem zpočíval,
okřívaje zas v chladném vašem klínu,
na jiné hříčky myslil, a okřeje,
k zábavám milým na nivy kvapíval,
matčinu přitom sladkou píseň pěje.
Nic dále - jenom kam háje sahaly,
i mé myšlénky dětské netěkaly.
 
Ušlo let drahně - dětská zmizly léta,
v cizině dospěl mladistvého věku;
uvítaje zas kout milého světa,
svěřím se nohoum, jenž mě nesou v místa
plná dětského, vábivého vděku;
sednu, než mysl k hříčkám se nechystá,
obruba háje víc ji nezavírá,
leč v světě bloudí, v dumkách se probírá.
 
(Květy V, č. 41, 11. október 1838, s. 326)