Pomněnky z Děvína

Děvín, milý Děvín, hrade osiralý,
povězže nám, kedy tvoje hradby stály?
 
„Moje hradby stály v časech Rostislava:
on byl vašich otců, on mých hradeb sláva.
 
Sláva, moje sláva, kdeže mi spočíváš?
Ach, darmo, větříčku, prachy jej rozvíváš!"
 
Děvín, milý Děvín, hrade osiralý,
kýmže se tvé hradby ještě slavívaly?
 
„Slavívaly se ty, otci mé krajiny,
s nimiž kvitlo štěstí milé mé rodiny.
 
Šťastný věk jí svital, nyní jí nesvitá:
v cizém poli kvítek a v stínu nezkvitá!
 
Když si na to myslím, oko mé pozírá
na hrob Svatopluka, na prach Slavimíra.
 
Na ty se zanáše, želem ošedívám,
a když na mou dávnou říši se podívám,
 
dolů hradby slzy mutné mi padají,
ony mutnou sestru Moravu dělají.
 
Proto ona teče kalná do Dunaje:
já padám a se mnou zapadají kraje.
 
Tam ten vrch mne želí, když mne padat vidí,
již, hle, lysým zůstal, - snad jej žel ten sklidí!
 
I slunéčko, za tú horu když se skrývá,
veždy smutným okem na mne se podívá.
 
Jen synové moji k trýzně nepřichází:
tak se v světě děje, když štěstí zachází!"
 
(Hronka II, 1837, zv. 1, str. 7-8.)